Kapitola 2: Vyslanec

Gabriela se zahalila do tmavého pláště a vydala se Gordonovi po stopách. Ztratila ho. Ale k ránu konečně zahlédla jeho obrysy ve svitu slunce, které akorát vycházelo nad věžemi giranského kostela. Gabriela pozorovala mladého elfa, jak prochází pod klenbami městských bran, schovávala se za stromy, aby ji nikdo neviděl. Město bylo jako každé ráno plné obchodníků.

„Hledám dobrodruhy. Ne ty, kteří prahnou po bohatství a moci, ale ty, kteří bojují za dobro,“ křičel nahlas Gordon uprostřed rušného náměstí.

Pár zvědavců se na něj otočilo. Když Gordon viděl, že úspěšně získal pozornost, pokračoval.

„Oltář Smrti se probouzí. Přichází velké zlo, kterému se musíme postavit. Nabízím skromné odměny pro ty, kteří mi pomůžou při mé výpravě.“

„Jaké je tvé ctěné jméno, cestovateli?“ zeptal se jeden z naslouchajících.

„Jmenuji se Gordon.“

Elf přitahoval stále větší pozornost. Posadil se na rozehřátou kamennou dlažbu s tím, že si potřebuje po dlouhé cestě odpočinout. Prosil o pomoc a žádal naslouchající, aby rozeslali jeho poselství po dalších městech co možná nejrychleji. Lidé v něm viděli dobro, nedokázali si vysvětlit proč, možná jen zvítězila touha po dobrodružství. Jak Gordon vyprávěl o nebezpečí tajemného Oltáře, stále více posluchačů přicházelo vyslechnout jeho příběh o tom, jak od záhadného starce získal část pergamenu o probouzejícím se Oltáři. Gabriele, která vše pozorovala z uctivé vzdálenosti, se nelíbilo, jak bezhlavě se k elfovi ostatní přidávají. Nezdálo se jí to bezpečné po té, co se s ním setkala.

„Kam povede tvá výprava, Gordone?“

„Stařec, který mi tento pergamen daroval tvrdil cosi o tom, že jeho další část se nachází nedaleko Orenu. Tuším, kde by mohl být. Budu vás potřebovat, abychom společnými silami hledali druhý svitek. Možná, že najdeme cestu k Oltáři a možná i způsob, jak jej zničit.“

Jak hodiny plynuly, slunce se přesouvalo nad věžemi giranských chrámů a stále více dobrovolníků přicházel přisednout ke Gordonovi a naslouchat. Jakoby měl kolem sebe jakousi auru, která přitahovala všechny rasy i přes jejich vzájemnou nenávist. Temní elfové sedali vedle světlých, lidé vedle orků. Bylo to neskutečné. Jednomu z posluchačů přistál na rameni orel. Muž mu z pařátu odlepil malou papírovou ruličku, rozvinul ji a zadíval se na Gordona.

„Několik mých přátel se k nám přidá v Průsmyku smrti.“

Gordon přikývl. Měl kolem sebe už mnoho dobrovolníků, kteří se jej rozhodli následovat. Něco pro sebe zamumlal a rozhodl se, že je čas vyrazit. Gordon se tolik strachoval, že do Orenu dorazí pozdě. Gabrielu napadlo, jestli i tento elf neměl stejné vidění jako ona. Že by také viděl ve snech Orenský hrad padnout? Co je ten Gordon zač?

Výprava se vydala nebezpečným Průsmykem smrti, nakonec došli k městským hradbám v pořádku. Gordon je celou cestu varoval.

„Hlavně buďte ostražití, mám pocit, že nás někdo sleduje.“

Někteří jeho slova brali na lehkou váhu, jiní se naopak radši rozhlédli všude kolem sebe. Nakonec ale dorazili až za vysoko tyčící se hradby Orenu. Vyčerpaný Gordon se opět posadil na kamennou dlažbu. Měl toho zjevně mnohem víc za sebou než ostatní. Potřeboval si odpočinout. Mezitím ale pověděl dobrodruhům, kde mají hledat.

„Pergamen by měl být někde pod stěnami hradu. Cítím jeho přítomnost. Jsem unavený, musím nabrat síly. Vydejte se zatím hledat, já, jakmile načerpám energii, varuji městské stráže, že se blíží nebezpečí.“

Někteří dobrodruzi si věřili, někteří ne, pár jich šlo po malých skupinkách, ale většina se rozdělila. Hledali po cestách, po vodním toku řeky, která se pod městem slévá v malé jezírko, mnoho cestovatelů šlo podél východních hor. Gordon mezitím vstal z pokleku a zamířil ke kapitánovi městských stráží. Něco mu přišlo jiné, podezřelé. Kapitán jej jen částečně vyslechl a hned ho zavedl k západní bráně z města. Gordon ani neviděl jak, ale kapitán se dostal za jeho záda a strčil do něj. Elf se zapotácel a začal padat ze srázu. Muž, který jej napadl, odhalil svou pravou tvář. Strhl ze sebe falešné bronzové rytířské brnění a ukázal se ve své černočerné zbroji s rudými a zlatými ornamenty, odhodil z hlavy helmu. Měl ostré rysy v obličeji a ohnivě rudé krátké vlasy. Seskočil za padajícím Gordonem.

Elf rychle vyskočil na nohy, vytasil svůj meč a zaútočil na temného muže. Čepele mečů řinčely, jiskry kropily půdu pod jejich nohama. Muž v černé zbroji měl navrch, netrvalo to dlouho a Gordon byl zatlačen na rozcestí pod městem. Nakonec, černý rytíř vyrazil Gordonovi meč z rukou. Elf, i když s hanbou, začal prchat a volat o pomoc. Naštěstí nebyl hrad daleko a ostatní slyšeli jeho křik. Začali se stahovat zpět k městu.

„Rychle k západní cestě z Orenu, potřebuji pomooooooc. Aaaaaaaaargh!“

Gordonovi projela nepřítelova čepel břichem. Nebyl dost rychlý, nedokázal mu utéci. Temný bojovník vytáhl meč z Gordonova proťatého těla. Pomoc přišla příliš pozdě. První na místo dorazil dobrodruh jménem Drexus. Statečně tasil meč, ale vrah již ten svůj zasunul do pochvy. Drexus opatrně kroužil kolem zabijáka, hlídal si každý jeho pohyb. O chvíli později dorazili i ostatní.

„Bože! Dostal Gordona!“ zakřičel jeden z cestovatelů.

Vrah se hlasitě zasmál. Někteří z můžu tasili zbraně, mágové namířili hole a zaútočili na zabijáka. Během vteřiny měl zas v rukou svůj meč a odrazil všechny útoky, které na něj proběhly včetně magických. Skupinkou odvážných ale ani sebeméně neotřásl fakt, že je mohl kdykoli pobít. Bojovníci se chtěli dostat ke Gordonovi a pomoci mu, ale muž je nepustil. Temný bojovník natáhl ruku směrem k nim a zaťal ji v pěst.

„Jsem vyslancem Oltáře. Přidejte se k nám, Mohu vám nabídnout moc, bohatství, učení starodávných temných magií. Dávám vám možnost vládnout.“

Vyslanec vyhodil na zem několik magických svitků. Nabízel je těm, kteří jej budou následovat. Viděl v očích některých zablýsknutí a touhu svitky sebrat, ale nakonec narazil jen na odpor. Možná, kdyby nikdo nezakročil, uspěl by.

„Zabil jsi Gordona. Nikdo z nás nepůjde s tebou,“ zakřičel jeden z bojovníků.

Statečný rytíř jménem Krasty již nevydržel dívat se, jak Gordon umírá, vyskočil na vyslance a hbitě sekl mečem. Vyslanec ale v mžiku oka uhnul a jedním cíleným švihem prosekl Krastymu jeho zbroj. Ošklivě ho škrábnul na břiše. Krasty uskočil zpět a padl k zemi. Bodhi okamžitě přiběhla ke zraněnému a přiložila mu ke zranění své šedé temno-elfské ruce. Skupina už nečekala a vrhla se na něj. Raptak, Glori, Femoon, Roger a mnoho dalších se společnými silami utkali s vyslancem.

Zuřivě se bili na širokém rozcestí, vyslanec dostával jednoho dobrodruha po druhém. Jeho ruce byli tak zručné a rychlé, ostatní sotva odráželi drtivé nápory jeho dlouhého samurajského meče. Těly hrdinů probíjela energie shotů, mágové modře a zeleně zářili a vysílali svá mocná kouzla. Vyslanec se bránil dobrým deseti bojovníkům. Bodhi konečně doléčila Krastyho, zůstala mu velká jizva. Zvedl se, nabral síly a máchl po vyslanci. První výpad, který prošel jeho zručnou obranou. Ostrá čepel se nezastavila o jeho černou zbroj, ale až o hrudní kosti.

„To máš za Gordona!“

Vyslanec padl na záda, z pusy mu srčela krev. Krasty mu z žeber vytáhl svůj meč.

„Za Gorgona?“ vyslanec se pousmál, „nevíte nic, byl jeden z nás, dokud se nevydal…“

Vyslanec větu nedořekl, naposledy vydechl. Jeho tělo se proměnilo v popel a zcela zmizelo. Konečně mohli dobrodruzi přiběhnout ke Gordonovi. Klerici mu začali uzdravovat jeho vážné zranění. Skoro to nepřežil, nebylo lehké ho vyléčit, ale nakonec vyvázl jen s ošklivě vypadajícím šrámem.

„Děkuji vám za pomoc, přátelé. Vážím si toho, že nikdo nezaváhal a nepřidal se na jeho stranu. Naše výprava ale byla i přes vaši věrnost neúspěšná. Už necítím přítomnost hledaného pergamenu, měl jej u sebe.“

„Ale rozpadl se na prach, takže byl svitek zničen?“ ptali se.

„Že jste jej viděli zemřít neznamená, že je skutečně mrtvý. Moc Oltáře je obrovská a každým dnem sílí. Neviděli jsme ho naposledy.“

Dobrodruzi si zklamaně povzdychli. Nevěděli, co je teď čeká, dokud se Gordon nerozloučil a nezačal odcházet severní cestou. Chtěli ho následovat, ale nedovolil jim to. Místo toho jim jen nabídl pár magických svitků slabších okouzlení. Gabriela až do poslední chvíle všechno sledovala, něco se jí na tom nelíbilo, bylo to všechno moc jednoduché. Ale rozhodla se čekat, co bude dál.

Gordon ještě na dobrodruhy zavolal: „Musím jít teď sám. Budu pátrat a brzy se vrátím. Najdu si vás. Hledejte další, kdo se k nám přidají. Kdyby se objevil vyslanec dříve než-li já, nevěřte mu, bude lhát, jen aby vás zlákal. Zatím sbohem.“

S posledním slovem Gordon zmizel za nedalekým kopcem.