Staří Přátelé K6
Kapitola 6: Staří přátelé
Ani tentokrát Gordon nedorazil včas. Lovecká vesnice už překypovala dobrodruhy, mnozí z nich už s elfem putovali na předchozích výpravách, někteří se k putování vydali zcela poprvé. Mezi nimi i mladá nezkušená dívčina jménem Seraja. Bůhví proč chtěla Gordonovi pomoci, ani o této výpravě nikdy neslyšela. Byl to další zvláštní případ toho, proč poutníci Gordonovi pomáhali, jen svou aurou přitahoval ty, kteří bažili po nastolení dobra.
Už jen chvíli se v Lovecké vesnici zdrželi a hned se vydali na cestu. Gordon je zpravil o tom, že Kayle, vyslanec oltáře, jeho starý přítel, ukryl několik svých map po různých oblastech Adenu a Elmoru. Proto se Gordon zdržel, zjišťoval, kde je ukryta mapa posledního Města obrů. A také se mu to povedlo. Naneštěstí byla mapa roztrhána a její části ukryté na pečlivých místech, jak zjistil, mapa cíle výpravy byla rozkouskována v nedalekém Okouzleném údolí. Vyslal své společníky pátrat po těchto útržcích.
Na první z nich narazili již velmi brzy, v keři pod jedním ze stromů u cesty do Údolí na sever od města. A jak se cestovatelé vydali do zvrásněné země, jeden po druhém z útržků byly donášeny zpět k elfovi. Mapa začala dávat smysl. S každým kouskem odhalovala další zákoutí a přesnou cestu do doupěte obrů. Nakonec už chyběli jen nepodstatné rohy, ale i jedna z prostředních částí. Gordon se nechtěl dále zdržovat, každá minuta škodila jejich momentu překvapení. Dobrodruzi sešli do Údolí a skrz něj se vydali na druhou stranu směrem k hlavnímu městu. Chtěl se vyvarovat hlavních cest.
„Udatný veliteli, kam vlastně jdeme? Co hledáme?“ ptala se mladičká Serafa elfa.
„Nemusíš mi říkat veliteli, nejsem. Jen vám ukazuji směr. Vy jste ta síla.“
„Vedeš nás, jsi tedy správný vůdce,“ odporovala dívka.
„Už jednou jsem zklamal. Pokud jsem vůdce, nejsem správný, ani ten pravý.“
A tak jí Gordon vyprávěl o probouzejícím se Oltáři, o nebezpečí v podobě vyslanců a jejich přesvědčovacích metodách a o tom, jak již jednou selhal, když patřil k samotným vyznavačům a následovníkům řádu.
„Každý si zaslouží druhou šanci,“ řekla maličká a usmála se.
„Snad tato cesta očistí mou duši,“ Gordon opětoval úsměv.
V Adenu se opět všichni sešli. Většina následovala elfa, ale někteří si cestu zkrátili, i když to Gordon nedoporučoval. U východní brány z Adenu se zastavili a čekali, až dorazí ostatní.
„Ty jsi první ork, kterého vidím,“ řekla maličká Seraja orkovi, který stál vedle ní.
„Jak prvního?“ ork jménem Moff se zašklebil.
„Poslední orkové se schovávají v severních oblastech Elmoru,“ vmísil se Gordon.
„MY SE NESCHOVÁVÁME“ zapěnil hlasitě Moff. „Nemáme potřebu se schovávat, ještě ukážeme lidem, co jsme zač.“
„Promiň, nechtěla jsem se tě dotknout,“ maličká nechápala.
„Ještě nenadešla poslední bitva,“ bojovník zelené kůže se ne a ne zklidnit.
„Jen klid, Moffe, také se omlouvám. Nechtěl jsem říct, že se schováváte. Jste hrdý a silný národ. Tady nesmíme bojovat proti sobě, jde o přežití nás všech. Zde, bez rozdílu ras musíme spojit své síly a postavit se jisté smrti.“
Moff se poškrábal na hlavě, vypadalo to, že mu Gordonova i Serajina odpověď a omluva stačila. Ještě si dovolil zafunět, zadupal pravou nohou. Spousta dobrodruhů kolem si oddychlo, už mysleli, že budou muset vtrhnou mezi orka a elfa, ne-li dokonce malou dívku. V tu chvíli se Gordon rozhodl, že bude mladou dívenku ochraňovat, byla tolik nezkušená v tom, co mohou nevinná slova způsobit. Ale i on sám se styděl za to, co řekl.
Výprava byla kompletní. Vydali se tedy k městu obrů. Vchod hlídali všelijací tvorové, cestovatelé se probili až do hlubších síní města, až narazili na dlouhý most lemovaný nádhernými modře pulsujícími sochami obrů. Jako by byly živé a tekla skrz ně krev tohoto města. A na konci modře zářícího mostu, jako by byl sestaven jen ze světla, stál samotný Kayle. Nečekal, až se k němu přiblíží většina výpravy, střemhlav se v trojité otočce se svými duály vrhl na první dobrodruhy. Dva z nich srazil na kolena, ale to už je doháněli ostatní. Kayle zbaběle unikl do hlubin města.
Gordon se nejdříve zamotal, protože se zrovna nacházeli v části, kde chyběla část mapy, ale podle stop, které tu zanechaly úlomky obrů dokázal jít dál. Museli se přes ně probít, ale bylo dobrodruhů dost a bez větších ztrát došli až do bezpečné chodby, která vedla přímo k centru města, modrému pulsujícímu podlahovému poli. Uprostřed něj, mezi všemi úlomky obrů stál Kayle a posmíval se.
„Stůjte, je to past. Všichni bychom zemřeli. Nedostali bychom se k němu.“
„Jen pojďte,“ vysmíval se Kayle.
„Je do toho netahej. Tohle je jen mezi námi. Už nejsme ti přátelé z dětství. Máme nevyřízené účty. Musím tě konečně zastavit, tak jak jsem to měl udělat před lety.“
„Tak pojď, srabe, uvidíme, co v tobě je.“
„Dobrodruzi,“ otočil se Gordon na své následovníky. „Půjdu se s ním utkat v konečné bitvě. Sám. Musím to ukončit. Je to náš spor. Nemůžu vás do toho zatahovat.“
„Ne, Gordone, sám jít nemůžeš,“ bránili mu.
„Musím. Díky, že jste mi pomáhali až sem.“
Výraz v elfových očích byl nezapomenutelný. Jako by věděl, co ho čeká. Proč tam tak nutně chce jít sám? Gordon si protáhl krk, otřel si svůj meč, který měl poskvrněný mechanickou kapalinou strojů a pomalu vstoupil do modrého pole za Kaylem. Ovládaní obři mu uvolnili cestu. Kayle měl moc i nad nimi. Tasil své duály a bez varování se vrhl na Gorgona. Strhla se bitva mečů, jiskry létali na všechny strany. Záblesky světla oslňovali celý sál. Kayle si s ním jen pohrával, nakonec ho hra ale přestala bavit prudkým výpadem zasadil Gordonovi ránu do hrudi přímo do srdce. Gordon naposledy vyjíkl a padl k modře blyštící se podlaze.
„Nééééééé,“ ozval se odněkud vzadu ženský hlas.
Na popud výkřiku se dobrodruzi okamžitě vydali skrz všechny obry v cestě na Kayla. Orkové pročistili cestu, odhodili obry od jádra místnosti y obrovskou silou a vrhli se na vyslance. Žena, která tolik zakřičela při Gordonově posledním výdechu seběhla mezi obry a skrz všechny vyskočila a narazila přímo do Kayla.
„Natálie? Co tu děláš?“ divil se vrah.
„Zabil jsi mi bratra, za to zaplatíš!“
„Ne, proti tobě já bojovat nebudu!“ zakřičel Kayle, obklopil ho dimenzní vír, ve kterém zmizel.
Vřava se okamžitě zastavila. Moff ještě mocně promáchl, ale už naprázdno.
„Pojďte pryč,“ navrhla Natálie. „Tady to nemá moc smysl. Jsou příliš silní. Kayle se ukrývá nejspíš ve spodní části někde pod námi.“
„Chceme krev za krev,“ řvali orkové.
„Ano pomstíme ho,“ přidávali se další.
„Vyslechněte mě. Dostala jsem od bratra dopis. Znám způsob, jak toto místo oslabit, jak oslabit Kayla, pak se vrátíme a pomstíme se mu v dolních komnatách. Gordon mi poslal dopis, ve kterém mi vylíčil, co se stalo, ale jsem tu příliš pozdě.“
„Natálie má pravdu,“ podpořila jí temná elfice Theax. „Neměli bychom tolik spěchat.“
„Ne, my chceme krev za krev! Kudy se jde dolů?“ zařval znovu Moff.
Natálie ukázala prstem na strmou cestu do nižší úrovně. Orkové se tam rozeběhli hned, ostatní pozvedli jásotně meče a následovali je. Natálie žasla, jaké zastoupení Gordon měl. Probíjeli se zuřivě přes úlomky obrů. Jejich obří zbraně se rozpadali na kusy pod běsnícími výpady válečníků. Až ve spodním patře, za rozbitou úzkou cestou, se jim nabídl pohled na místnost, uprostřed ní stál oltář s modře zářícím krystalem na špičce. Někdo se ptal, jestli je to onen Oltář smrti, ale Natálie ho ujistila, že není.
Před oltářem, stál Kayle. Zrychleně dýchal, bylo z něj cítit, že tento oltář ho posiluje. Byl zde mnohem silnější a dobrodruzi to věděli. I tak neváhali, napřáhli meče, sekyry, drápy a skočili na vyslance. Byl rychlý, odrážel jeden výpad za druhým, jednu ránu zbraní za druhou, byl neskonale rychlý, vypadal, jako by byl ve více bojových polohách najednou. Na chvíli zablikal krystal na vrcholu oltáře a z jeho rukou vyšlehla rudá záře na Theax. Okamžitě byla mrtvá. Bodhi jí na poslední chvíli zasáhla kouzlem vzkříšení. Bylo to jen tak tak, ještě chvíli a nebylo by cesty zpět. Tady nebyla Kaylovi jeho síla moc platná, dobrodruhů bylo tolik a jeho síly docházeli.
„Dobyli jste mi domov, ale mě nedostanete. A oltář jakbysmet.“
„Táhni do pekla, vrahu,“ řvala Natálie, když Kayla obklopil poslední vír a i s ním se vypařil.
Oltář ještě jednou zablikal a pak se rozzářil plnou silou, jakoby se spravil.
„Zase!“ vykřikl Hubape.
„Dnes jsme vydobyli malé vítězství. Zničili jsme mu úlryt, ale ještě není všem dnům konec.“
Bojovníci se usadili, zklamaně vzdychali. Tolik chtěli pomstít Gordonovu smrt.
„Půjdete dál se mnou? Máme ještě spoustu práce. Musíme najít a zničit oltář. Půjdete se mnou? Zůstanete věrní Gordonově odkazu?“ křičela Natalie s pozvednutým rodinným mečem.
Dav svorně přikývl, někteří z nich také skandovali se zbraněmi nad hlavou. A tak skončila Gordonova pouť. Zde zemřel. Jeho sestra Natálie poklekla u oltáře a pomodlila se za jeho duši. Snad došla osvícení a především odpuštění. Vyhodila na zem pár svitků s okouzlují magií, rozloučila se a přesunula se napříč dimenzí domů.
„Chtěla bych jednou být také takový vůdce jako ty, Hellboyi,“ promluvila do všeho toho smutku Seraja.
„Však můžeš být,“ řekl Hellboy.
„Každý může bát, maličká,“ zjevila se mezi nimi Gabriela, která je celou dobu sledovala.
Dobrodruzi si posedali kolem ní.
„Chce to mít jen odhodlaní a odvahu. Jako měl Gordon.“