Kapitola 1: Předtucha

Záblesk. Na Oren se žene doslova záplava krvežíznivců v černých zbrojích. Další záblesk. Křehký dlouhovlasý elf, jehož jméno je neznámé, putuje sám směrem k velkolepému městu, když v tom mu do cesty skočí jeden z oněch krvežíznivců – člověk s rudými vlasy a drsnými rysy v obličeji. Jako by se přesunul z místa na místo. A další záblesk. Orenský hrad je v plamenech, hlasitý smích se ozývá někde v dáli. Poslední záblesk. Gabriela střelhbitě vyskočila ze své postele v pokoji uvnitř Adenského hradu. Král ji zde po její těžké a dlouhé cestě ubytoval. Neměla už kam jít. „Co to bylo za strašný sen,“ pomyslela si Gabriela. „Nebo to snad byla předtucha? Vidění?“ Pokoušela se zklidnit a opět si lehnula, bylo přeci jen teprve dvě hodiny ráno.

Ale druhého dne jí to nedalo. Sice už neměla svá křídla, ale bohové jí nechali moc, kterou mohla pro sebe hojně využívat, ale nikdy nesměla zasáhnout do dění světa. Jeden zásah a bohové by ji už druhou chybu neodpustili. Byla by zničena. Navlékla si svůj každodenní hábit, připevnila si k opasku svůj meč a pak se zarazila. Opět chtěla roztáhnout svá křídla. Ale nemohla. Neměla je. Do dnes si na to nezvykla. Přišla o ně už tak dávno a přesto je stále cítí na svých zádech. Padlý anděl vyhnaný z ráje… nikdy si tu chybu neodpustí. I když nemohla létat, byla obdařena silou přemisťování a mohla se pouhou myšlenkou kamkoli podívat. Vždy vše sledovala z dálky, aby se vyvarovala biď sebemenšího zásahu.

Podívala se k hradu Oren, ale nikde ani noha, život v zámku i městě šel poklidně dál bez známek jakéhokoli napadení. A teď do Giranu. Hledala toho světlého elfa s dlouhými vlasy, kterého viděla ve snu, ale nemohla jej najít. „Jistě,“ pomyslela si, „bude možná teprve na cestě.“ Vydala se tedy po západní stezce z města směrem k Dionu doufaje, že na poutníka narazí. Stále se tolik bála, že se sen vyplní a že přijde pozdě. Ale i kdyby přišla včas, nemohla ničemu zabránit, nemohla poutníkovi ani nic říct. Nevěděla, co dělá. Měla takové tušení, že u toho zkrátka musí být.

Putovala celý den, krajina se pohroužila do tmy, světla Dionu už byla na dohled. Měsíc se vyhoupl nad město, prozářil svým stříbrným světlem celou oblast, ale temná místa se stále ještě dala nalézt. A pak zahlédla plápolající ohýnek pod jedním stromem. Opatrně se přiblížila k sedící postavě, která k ní byla otočená zády. Zlehka si přisedla. Byl to on! Opatrně se s ním pustila do řeči, vyzvídala, odkud je a kam putuje.

„Jmenuji se Gordon. Už jsi slyšela někdy o Oltáři Života a Smrti ?“

Gabrielou projel mráz. Jistě, že o něm slyšela, pamatovala vše, co se na světě stalo od jejího zrodu až po tento okamžik. Ale o Oltáři toho věděla jen málo, tyto okolnosti šli kdysi zcela kolem ní. Nesměla o tom mluvit.

„Oltář se probouzí. Viděl jsem starého muže, který mi ve smrtelných křečích předal tento pergamen.“

Gordon Gabriele půjčil starý otrhaný pergamen jen k nahlédnutí. Bál se o něj. Bylo na něm napsáno cosi o Oltáři, starodávném tyranovi, který jej znesvětil a v dávných dobách probudil temné zlo, které vyžadovalo duše mrtvých a ztracených.

„Cestuji k Orenu. Prý se tam někde po hradbami nachází další část pergamenu. Pátrám po oltáři. Proč? To ti neprozradím, ale hledám dobrovolníky, kteří mě budou následovat a pomohou mi na mé cestě. Bohatě se odměním. Musím ale pergament najít dříve, než dorazí poslové…“

Gordon přestal vyprávět.

„Musím jít dál. Jdu do Giranu najít hrdiny, kteří mě budou následovat. Snad nejdu pozdě.“

Gabriela nezmohla nic, nemohla elfa následovat. Jen se modlila, aby tak křehký elfský bojovník dorazil v pořádku, ne tak, jak to viděla ve svém snu. A pak si to uvědomila. Pergamen se nachází někde u Orenského hradu? Tam, kde jí vize odhalila tu prazvláštní bitvu? Už bylo pozdě. Elfův stín zmizel v dáli za nedalekým kopcem…