Kronika ztracených duší

Kniha první: Oltář se probouzí

Stalo se to před dávnými časy, dříve než se v Adenu objevili první elfové, orkové, trpaslíci, temní elfové a v neposlední řadě i samotní Arteias - majestátní létající tvorové, před kterými byl každý jiný druh jen podřadnou existencí. A o lidech ani nemluvě. O té odporné špinavé rase je škoda plýtvat větami a tak drahocenným inkoustem a neméněcenným pergamenem. Bylo to v dobách obrů a bohů.

Ano, ano, tenkrát .... Existovali sice kronikáři a žili i ti, kteří ty časy pamatují, ale světlo světa už nevidí ten, kdo si pamatuje události, které se vám chystám vylíčit. Lépe řečeno, ten, kdo by byl ochoten říct cokoli o tom, co se dělo, nikdy nežil. A jestli ano, tak nebyl z bytostí, které by stály o vyprávění svých vzpomínek.

Již stárnu, a tak se mě prosím omluvte. Nepomatuji si vše. A ani nechci. A ten způsob, jakým jsem přišel ke svým "vzpomínkám", si raději nechám pro sebe. - Ne, nutit mě nemůžete, raději bych zemřel, než abych musel znovu prožít tu hrůzu. - Už i tak prokazuji obrovskou odvahu tím, že vám vůbec něco sděluji. - Neodvážili se ani obři .... proč? Ne, to také musí zůstat skryto.

Věřte nebo ne, žil jednou jeden velice zkažený člověk. – Člověk? - Ve skutečnosti to ale člověk nebyl, jen se mu podobal, jenže v té době nikdo nevěděl, že budou ještě někdy existovat takoví tvorové. Byla to bytost svou povahou neskutečně zlá a zavrženíhodná. Nikdo ji neměl nikdy rád, její duše byla černá, černější než nejčernější tma v Antharasově slůji. A ten tvor neměl jiné záliby a zájmy než utrpení. Vraždil, loupil a hlavně mučil a bral. - Zní to otřepaně, ale rozhodně to nebyl běžný bandita. Naopak - ten nejhorší netvor, jaký kdy kráčel po adenských pláních. A samozřejmě jako každý kolem sebe shromažďoval armádu služebníků všech rodů.

Nikdo se nedokázal postavit jejich moci.

Až jednou se zableskla naděje. - Zjevili se tajemní Arteais. Byli jiní, úplně jiní než dosavadní existence. Samozřejmě ani oni neměli být ušetřeni drancování a nájezdů, ale právě jejich odlišnost je zachránila. Nenáviděli konflikty, ale byli si vědomi, že pokud nezasáhnou, bohové nebudou mít slitování a nechají svět bez okolků shořet, pokud bude pokračovat dosavadní šílenství. A ať jste to čekali nebo ne, nakonec pomocí sil, o kterých se dnešním smrtelníkům ani nezdá, zničili a vyhubili všechny následovníky našeho zvráceného tyrana. Nakonec i on sám byl nucen uznat svou porážku a vzdát se. - Zbaběle unikl v lodi a odplul kamsi na Východ.

Ale nebyl by to on, kdyby nepřipravil nějakou zákeřnost. Vytvořil… ne to není to správné slovo, on nikdy nedokázal nic skutečného vytvořit. - Jen ničit. A tak znetvořil prastarý chrám Života a Smrti. Jak jej tenkrát nalezl, nikdo nikdy nezjistil. – Byl skryt všem, kteří by jen pomysleli na nějaké nepravosti a tak jej nikdo nikdy neviděl. – Kromě něj. – A tak se stalo, že z místa, které udržovalo rovnováhu, vzniklo něco naprosto bezvýznamného. A jak plynul čas, chrám postupně chátral, nakonec z něj zbyl jen jeho Oltář a nakonec i ten zmizel. Na tisíce let si na něj nikdo nevzpomněl. Nikdo jej nepamatoval. Oltář Života a Smrti bylo něco, co vytvářelo v obyvatelích Adenu a Elmoru jen nepříjemný a neurčitý pocit. – Samozřejmě, nikdo nedokázal pojmenovat element, který v něm vzbuzoval temné myšlenky. Ale každý něco cítil. Během dlouhých let od ztráty rovnováhy se zdálo, že je stále lépe a lépe. Jenže tomu tak nebylo. Stín v myslích lidu se stále zvětšoval a pocit blaha zase pomalu odezníval. – Chrám byl sice téměř zničen, ale moc s ním spoutaná nikdy nezmizela. – Jen nebyla ničím řízena a ve víru času se rovnoměrně rozprostřela a ovlivnila vše. – Naprosto vše.

Nesmíme ale zapomenout na to, že Oltář nezmizel přirozeně, ale vlivem nečisté síly. Stalo se to, co jednou muselo přijít. Čas dozrál a plán onoho lotra byl naplněn. Jednoho rána, když se obyvatelé Adenu probudili, zjistili, že jedna z částí jejich království se vrátila o tisíce let zpátky v čase. Jak poznamenal jeden učenec, přeměněná plocha měla tvar pěticípé hvězdy . Proč se tak stalo, můžeme jen hádat. V přesném středu místa nalezli něco, co později pojmenovali jako Lóže duší. Jenže netušili, jak daleko a zároveň blízko byli od skutečné podstaty místa. – Zjevil se jim totiž po věky ztracený Oltář. – Bohužel, jen jedna z jeho částí. – Jaká můžete hádat. – Ale jen jednou.

Místní lidé se Oltáře ujali, postavili nad ním nový Chrám. Jenže místo toho, aby se jim dostalo odměny, zjistili, že je daleko více než dříve zajímá a vzrušuje něčí trápení. Smrt v nich začala vyvolávat slastné pocity. Cítili, že ukončením něčího života se stávají stále silnějšími. A přesně to Oltář a jeho dávno mrtvý pán, který jej kdysi přeměnil, chtěli. Začali se v Chrámu modlit a vzývat temné bohy. Oltář vyžadoval stále víc a víc. Jednoho dne, při jedné z jejich každodenních mší spadl jeden z nosných pilířů chrámu a u jeho samého vrcholu nalezli nehty vyryté poselství. „Chceme je, mrtví nás sílí, a my vás. Vyslanec dojde“ A oni pochopili. Jejich chrám konečně odhalil svou podstatu. Chtěl mrtvé, mnoho mrtvých a dokázal se za ně odměnit. A jeho posel přijde. Přišel. A mnohem dřív, než čekali.