Jdi na obsah Jdi na menu
 


Historie světa:
Kronika druhá – Zlatý věk


(Chronicle 2 – Age of splendor)


"Kdysi mi jeden moudrý muž řekl, že zlaté časy civilizace jsou začátkem jejího konce. Tím moudrým mužem byl Baium." - Archanděl Gabriela


Kapitola 1: Úvod

Když zoráte pole, vyklíčí semena a přijde nový růst. Země Aden, už jednou zničená válečnými krvežíznivci, vzkvetla do blahobytu. Zatímco feudálové a staří rytíři, zavázáni tradicím, naříkali nad pádem starého pořádku, jiní ve skrytu usilovali o naprostou zkázu. Obchodníci byli ochotní podplatit kohokoli, aby měli zisky.

Sieghardt Ein byl sice prohlášen za hradního pána Giranu, ale ve skutečnosti zemi neovládal. Zanedbával své povinnosti hradního pána, jako bylo vybírání daní nebo správa celého panství. Po třech měsících opustil hrad i se svými vojáky. Pán, který jej nahradil, byl příliš ambiciózní. I přes odpor giranských obchodníků, udělal mnoho diplomatických opatření v obchodní válce s Innadrilem, staré již celá desetiletí. Innadril, panství vody, nebylo schopné obchodovat s dalšími zeměmi bez zásahu Giranu. A tak innadrilský pán uzavřel smlouvu s pánem Giranu a obchod mezi oběmi zeměmi konečně znovu vzkvetl.

Se znovuotevřením přístavu v Heine a s dokončením přístavu v Giranu se spojili obchodní cesty mezi Adenem, Giranem a Innadrilem, čím se prodloužila Východní stezka. Metoda cvičení draků-striderů se rozšířila mezi lidi, aby se mohlo zboží přepravovat ve velkém množství a mnohem rychleji než kdy předtím. Čaj, hedvábí a koření byly přijaty vyšší vrstvou jako vrchol blahobytu. Tradiční metody kovářů prošly revolucí díky odvážnému mořeplavci, který ukradl samotnému Avellovi tajemství kalení a tvrzení kovu. Jedna z exotických věcí, symbol Avelly, se stala nepostradatelnou. Říkalo se, že má tajemnou sílu. Tento symbol se rozšířil mezi širokou veřejnost. Předznamenal velký přísun peněz a zboží v celém východním Adenu.

Na polích Dionu a v Koloseu na jezeru Narsell byl s nadšením vyhlášen Zlatý věk. Čím jasnější světlo, tím temnější stín, říkalo se. Pod jasnou září ohňostrojů stejnojmenného festivalu se vedla arogantní vysvětlování nového věku.

Můj jediný rádce se ve své knize „Věčných 1,000 dní“ zmiňoval, co Baium, navěky zatracený císař, představoval v tomto světě ovládaném zahálejícími bohy. Rudě zbarvený poklad plavící se v krvi člověka rovnajícího se bohům pohltil nejen duše pěti klanů odsouzených k smrti, ale také andělů a jiných nadpozemských bytostí. Jména těchto stvoření budou spojována s nenávistí a strachem, když vstoupili do kronik pozdějších dnů. První bytosti, které se zjevily, byly pojmenované Hallatové.

Tři svaté archy byly kdysi dávno ukryté v Giranu, v Prokletém lese a v Adenu, hlavním městě. Ztratili se během období válek, a pak se znovu objevily, když se rozpoutalo úsilí o ukořistění císařova trůnu. Podle pověstí obsahují archy pozůstatky světce, který zaprodal Baiuma bohům. Již mnozí hledali tyto archy, ale dokonce i fanatici jako Athebaldt a Rodemai udělali chybu, když podcenili pravou podstatu svého vytouženého cíle. Vyslali žoldáky a obchodníky, aby vystopovali artefakty. Mnoho z nich během pronásledování arch zemřelo, když se střetli s bytostmi zvanými Ochránci archy.

Domnívám se, že Aria FirstMatter nebyla jednou z nich. Její vášnivý smysl pro osud, vznešená důstojnost a slepá láska by nedovolily jakýkoli kompromis. Jednoho dne se k ní přiblížili dva temní elfové ze severu. Jeden z nich byl Scride, dřívější Pavelský rytíř, nyní Tanečník s čepelemi, prohlášený samotnými staršími z podzemního města. Druhý se jmenoval Esen, který byl více známý pod svou přezdívkou Havraní pero. Byl ruhnským Přízračným hraničářem. Je to docela ironie, že jeden z těch, kteří k tomu všemu nejvíce přispěli, byl Tetrarch Thifiell, vrchní představitel chrámu podzemního města.

Všichni jsme si prožili stejné úspěchy i stejná selhání. Dostali jsme, co jsme si zasloužili. Ale ne to, co jsme tolik chtěli. Často se to stává. A pak jsme ohromeni, když se to stane! 

Kapitola 2: Stínospár

Na rovince se trmácel kočár, jemuž se namáhalo kolo a vydávalo vrzavý zvuk. Vrcholky hor se skalnatou a ledovou pokrývkou se zahalily do temnoty, jak slunce zapadlo za hřebeny pohoří. Temnota: řešení, které rozdrtí hněv, kde jsou krev a slzy laciné, dovoluje hamižnosti vztyčit svou nečestnou tvář. Dokonce i malé potěšení může vzejít z tohoto drsného prostředí.

Tlupa banditů, která vyjednávala jen bojem a zabíjením, se pomalu přibližovala k povozu, který stále skřípal. Jiná skupina podobných vrahů, která se již na tomto území usadila, nechtěla dalším lidem své profese věnovat přátelské uvítání. Obzvlášť, když se proměnili v necitelné bestie, které už si s nikým nemohli potřást rukou, ani zabíjet pro peníze. Tito vrazi, vytržení z jejich každodenních životů, se nezajímali o hledání relikvií.

Mladý elf zachytil kolo povozu, aby ho zastavil. Obklopený dvaceti muži poslouchal mumlavý šepot svých žoldáků. Hledali konkrétní truhlu. Jeden ze skupinky, který se rád vychloubal svými znalostmi, prozradil, že truhla patří Baronu Lewinovi, bývalému hradnímu pánu Giranu, který se ukryl dřív, než přišel o svůj hrad. Neuspěl v získání pozornosti svých kolegů. Nezajímali se o obsah nějaké bedny zapadlé kdesi v blátě. Raději si zapáleně povídali o ženách, o které budou usilovat nebo o pití, kterým se budou opíjet, až se vrátí do města.

"Natáliin jahodový koláč je nejlepší v celém Adenu. Znám lidi, kteří mě jistě nařknou, že jsem zženštilý, když takhle šílim po koláči. Oh, dobře. Měl jsem k tomu stejný postoj jako oni, až do dne, kdy pro mě Natálie upekla svůj koláč. Podle Natálie je tajemství dobrého koláče v jeho zpracování a - - Aarggh!"

Obrovský šíp, velký jako oštěp, proletěl hrudníkem milovníka koláčů. Civěl z něj křivý hrot. Umírající žoldák si šíp prohlédl, nikdy takovou věc předtím neviděl, a pak zakroutil očima na ostatní muže. Již neměl příležitost se s nimi rozloučit. Ostatní už totiž přeskočili přes část vozu a rozhlíželi se po dalších šípech od neznámého útočníka.

Žoldáci zaváhali. Nebyli tak hloupí, aby se hnali k lesu, aniž by věděli, co se v něm skrývá. Ale ani nedokázali jen tak posedávat za kočárem, když ani neznali polohu nepřítele. Znovu a znovu se ozýval ostrý zvuk podobný tkaní hedvábných šatů. A po každé ráně byla zničena další část povozu. Vůz se zhroutil, jakoby byl z papíru. Šípy přilétaly z druhé strany, tak se nakonec žoldáci rozhodli běžet do lesa.

Ačkoli les vypadal během dne bezpečně, když přišla noc, změnil se v zlověstné monstrum. Malý kořen starého pařezu tu vypadal jako ruka čarodějnice, která se svíjela po zemi a chytala nohy kolemjdoucích. Mrtvé seschlé větve stromů je dloubaly do očí, hnijící voda pod nimi jim rozežírala boty. Hmyz, jehož klid byl jejich vpádem narušený, vyjádřil své pohoršení otravným útočením na oči, uši i nosy banditů. Obklopeni takovými hrozivými nepřáteli čekali, že se k nim záhadný střelec brzy přiblíží. Rozdělili se na skupiny po třech až pěti a vydali se skrývat do lesa čekat na další lukostřelcův útok.

Elfa svíral divný pocit na hrudi. I přes to, co se v lese dělo, vypadal teď pokojně. Větrná obloha, která ohlásila příchod noci, byla oděná do indigové látky zdobené perlami. Brzy se kulatý úplný měsíc vyhoupl mezi stromy nad jejich hlavy. Když vítr ustal, jakoby předvídal něčí osud, lesem se začal ozývat zvuk, skoro jako pláč, osamělého zvířete.

Ptáci probuzení hrůznými výkřiky kvapem ulétli. Byly to výkřiky smrtícího zápasu, strašné naříkání a sténání. Stíny předvedly své ostré tesáky a vystřelily jako blesk, aby trhaly, škubaly, kousaly, drápaly, kopaly, lámaly a nakonec zabíjely. O pár minut později byl les plný vzlykání a sténání, byl promočený rudou krví. Úplněk se vyjevil v celé své kráse, ukázal krajinu zalitou v neživé, prázdné barvě.

Elf byl zmatený a nejistý, jestli byl stále živý nebo mrtvý. V krajině, která se změnila na mlhavou šeď, se mu tváří v tvář náhle postavily dvě oči vlka, které jiskřily zeleným neonovým světlem. Elf byl zvědavý, proč se mu ten obrovský vlk zadíval do očí. Na tuto otázku brzy odpověděla fakt, že byla jeho hlava v sevření obří tlapy , jeho nohy a ruce se bezmocně se třepetaly ve vzduchu. Vlk se postavil na zadní nohy, držel elfovu hlavu jednou rukou. V druhé ruce svíral luk, který vypadal podobně jako ten, který používali hraničáři, až na to, že byl větší. Když vlk otevřel tlamu, elf si mohl prohlédnout jeho zuby, které vypadaly jako ostré dýky pokryté tmavou krví. Do ucha mu pak byla zašeptána věta:

"... mýtina Matky stromů je... "

Elf si pozdě stačil uvědomit, že vlk promlouvá právě k němu, proto většinu, co vlk řekl, neslyšel.

"... jestli nechcete vidět mýtinu Matky stromů vytrhnutou z kořenů, nedotýkejte se Pečeti."

Vlk nedbale odhodil elfa na zem. Ten se ještě pokusil postavit se, ale uvědomil si, že nemůže hýbat nohama. Sotva schopný podepřít se oběmi pažemi, pohlédl na vlka.

"Proč mi vyhrožujete?"

Vlk již běžel pryč, ale ještě se na chvíli zastavil. Každý krok, který udělal, vpil do země rudé stopy. Odpověděl.

"To nebyla výhružka." Nechal elfa za sebou a zmizel.

O chvíli později, když se elfovi podařilo vzpomenout, proč vůbec přišel do těchto končin, vrátil se k rozvalenému vozu. Uvědomil si, že šel ve šlépějích vlka. Nákladní vůz ležel na boku, skupina mrtvých žoldáků byla roztroušená všude kolem. Všechno vypadalo stejně jako předtím, s výjimkou toho, že truhla zmizela.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář